Zdravotní sestra
14. 2. 2009
‚Každý z nás má předurčenou jednu osobu. Na každého muže čeká jedna žena. Na každou ženu čeká jeden muž. Zatím o tom druhém nevíme, ale jednou ho najdeme. Musíme jen vyčkávat a naše láska si nás sama najde. Láska je ten nejkrásnější cit v celém vesmíru. Zvířata si jen užijí sex a rozmnožují se. Zato lidé dokáží milovat srdcem a celou duší…‘
„Blbost! Co ta ženská blábolí?“ zavrčí nevrle mužská postava v bílé uniformě. Odloží nějaký časopis pro ženy, který tady někdo nechal, podívá se na velké bílé hodiny, jako všechno tady, a zjistí, že mu právě skončila služba. Vyhoupne se z lavičky a namíří si to na sesternu. Předem radši zaklepá než vejde. Nechce opakovat tu chybu, kterou udělal posledně, když vešel bez zaklepání a pár sestřiček po něm, s jekotem, hodilo těch pár věcí, které tam byly. Když se nikdo neozývá, opatrně nakoukne dovnitř. Nikde nikdo. Oddychne si a přejde ke svojí skříňce, kterou dostal když sem nastupoval jako zdravotní bratr.
Zdravotní bratr, když to slyšely kamarádi hned se začali smát a rodiče se za něj styděli, ale on prostě věděl, že na doktora nemá a medicína ho bavila tak proč ne?
Rychle se převlíkl do riflí a přes hlavu přetáhl zeleno-modré tričko, přes to přehodil černou mikinu s kapucí. Pak si uvázal šálu okolo krku a na hlavu, kde měl hnědé vlasy s pár proužky žluté, nasadil šedo-černou čepici. Do kalhot strčil mobil, kterému opětoval jeden pohled, aby se ujistil, že mu nikdo nevolal nebo nepsal, a klíče. Zapnul si modro-černou bundu.Vzal si ještě tašku přes rameno, kde měl, podle něho, životně důležité věci, zamkl skříňku a vyšel ven z nemocnice. Dnes měl večeřet u rodičů, ale měl z toho špatný pocit. Posledně, když ho takhle pozvali na něj nečekali jenom oni, ale i nějaká slečna Mráčková. Byla tam s ní její paní matinka a pořád do ní šťouchala aby se narovnala a při jídle ji zase pořád napomínala, že takhle se slušná dáma nechová. Hrůza. Chudák holka.
A dneska, když je ten Velký Svátek Zamilovaných, si byl docela jistý že večeře nebude ve třech. Jak on nesnášel 14.2. Den, kdy mu všichni mají připomenout že je sám, že mu před rokem dala jeho holka kopačky s tím, že zjistila že ji berou jenom holky.
Fajn. To jak mu to řekla mělo hodně daleko k tomu jak to popisoval. Vlastně se mu moc omlouvala. Bylo jí to hrozně líto a měla ho vlastně ráda, ale jenom jako bratra nebo kámoše a doufala, že zůstanou dále přáteli. Ale to, jak to řekla nespraví to, co řekla. A on se s ní pár měsíců nestýkal. Když nastalo léto a ona ho pozvala na svoji narozeninovou oslavu, prostě přišel a usmířili se, k tomu, jako bonus se seznámil s její přítelkyní, se kterou jí to vydrželo do teď. Letos první Valentýn spolu. Jak jim závidí! Snad se z té večeře ještě nějak vykroutí.
Třeba sklouzne a zlomí si nohu nebo ruku? Né ani kvůli tomu by ho neuvolnili.
Povzdechl si a šel dál po ulici přes nějaký pajzl. Ani se na tu putyku nepodíval a šel dál. Věděl co se v tomhle podniku dělá a prodává. Pár případů od sud měli v nemocnici, ale jenom ty, kteří si troufli. Většina nezajde k doktorovi vůbec nebo když už spíš k řezníkovi než k lékaři.
Z přemýšlení ho vytrhne sténání z uličky za rohem. Světla tam nejsou a vidět jdou jenom obrysy popelnic. Asi jenom páreček, který vzrušuje to dělat mezi odpadky v zimě. Dělá, že nic a jde dál. Pak ale uslyší slabé pomoc, chvíli stojí, protože si myslí že se mu to jenom zdá.
Po uběhnutí pěti minut to nevydrží a jde se podívat jestli tam někdo není.
„Haló? Je tam někdo?“
Nikdo se neozývá.
„Potřebujete pomoc?“
Vůbec nic. Už se otočil na odchod, ale zaslechl šustění odpadků. Vytáhl mobil aby si mohl posvítit a uviděl zkroucenou postavu mezi odpadky.
Rychle k němu přestoupí. „Je vám něco? Ste zraněný?“ Muž vůbec nereaguje. Rychle zavolal do nemocnice.
„Haló? Grace, tady jsem já. Hele u Zlatého páva je vážně zraněný muž v bezvědomý. Zlomená ruka, otřes mozku a další věci co patří k rvačce a asi bude i pěkně promrzlej. Ale rychle, tep má sotva hmatatelný. Díky.“
Opatrně zkontroluje jestli nemá nějaká jiná zranění nebo vnitřní krvácení, a pak ho začne pomalu a opatrně vytahovat z tý uličky. Ven se dostanou přesně když přijde sanitka.
„Ty sis snad vzal volno jenom proto abys nám hledal případy,“ řekne jeden ze saniťáku, když vystoupí aby mu pomohl dát zraněného dozadu.
„Kdo to je a co se stalo?“ vyptává se holohlaví saniťák, který mu pomohl.
„Netuším kdo, kdy, jak. Teď sem ho našel v tý uličce.“
„Zlomená ruka, otřes mozku, pár omrzlin a jinak nic zvláštního. Jak dlouho byl v bezvědomý?“
Sanitka je už na cestě do nemocnice.
„Myslím, že pět až osm minut, ale nejsem si jistí.“
„A…Aa…“ muž na lehátku se probouzí z bezvědomý.
„Pane? Jak se jmenujete?“ saniťák se ho snaží udržet vzhůru.
„Pa… trik,“ muž, ať se snaží očividně jakkoli, se nemůže udržet vzhůru a snaží se nechat oči otevřené.
„Patriku vezeme tě do nemocnice. Bude to trvat jen chviličku, tak musíš vydržet. Jenom pár minut. Jo? Patriku? Patriku!“
Muž, kterého našly se opět ocitl v bezvědomý.
„Sakra! Luboši pospěš si!“ řve holohlavý saniťák na partnera.
„Fajn, ale řek sis o to.“
Jakmile to řidič dořekne hned projedou prudkou zatáčkou a asi 180 kilomentrovou rychlostí v hodině se řítí silnicí.
Za necelou minutu jsou v nemocnici.
„Budu zvracet,“ oznámí zdravotní bratr a skácí se na zem.
„To je mi fuk, hlavně někde jinde než v sanitce. Neseď tam a poď mi pomoct!“
Pak už de všechno bez větších problémů.
„Doklady jsme u něj nenašli. Jediné, co víme je to, že se jmenuje Patrik. Už jsme kontaktovali policii. Podívají se mezi pohřešované a pak nám dají zprávu,“ dořekne doktor Jack Collins, který pracuje v nemocnici Hopetrs, zdravotnímu bratrovi.
„Jo a ještě… Našli jsme na něm známky po znásilnění. Našel jsi ho u Zlatého páva, ne? Asi, promiň, že to takhle říkám, někdo, kdo nechtěl spolupracovat,“ řekne Jack trochu smutně.
Druhý z mužů se otřese. Věděl že se v tom baru berou drogy a poskytují zvláštní služby, ale znásilňování? To je trochu moc.
„Proč s tím tvůj brácha něco neudělá? Je u policie, u FBI, ne?“
„Ani netušíš, jak bych těm grázlům rád osobně zakroutil krkem, ale nemůžu z vedení dostat souhlas.“
Doktor a bratr se otočí na nově příchozího. Chris Collins, detektiv u FBI.
„Jdu za tou obětí,“ odpoví předem na otázku.
„Teď ne. Přijď za pár dnů, je v šoku. A žádné sperma jsme na něm nenašli,“ vyhání Jack mladšího bratra. Ten, po tomhle proslovu radši zmizí.
„A ty zachránče. Ten kluk ještě spí, ale až se probudí tak nebude vědět, kde je a bude hodně zmatený. Bůh ví co provede v jeho stavu.“
„Tak k němu dej sestřičku ať ho kontroluje,“ něco tady smrdí.
„Myslím že by to chtělo aby s ním někdo zůstal na pokoji dokud se nevzbudí.“
„Tak ať tam ta sestřička zůstane.“ hodně smrdí.
„No, ale nám hlásili, že nedaleko je velká autonehoda, takže žádná sestřička ve službě nebude mít čas.“
Konečně mu to dojde.
„Aha, takže ty myslíš že někdo, kdo pracuje jako zdravotní sestra a je náhodou teď v nemocnici a nepracuje, by ti měl pomoct.“
„No něco takového. A nezapomeň, že to ty si mu zachránil život.“
„Prémie.“
„Co?“
„Prémie. Za přesčas.“
„Ale-„
„Prémie,“ řekne zatvrzele postava naproti doktorovi.
Chvíli se na sebe jen tak dívají. Pak uslyší sanitky mířící k nemocnici.
Jack to vzdá jako první. „Fajn,“ rezignuje.
Vítěz bitvy je na odchodu, když se najednou zeptá: „Na jakým, že je pokoji?“
„217,“ zařve Jack na něho a při tom přebírá prvního zraněného.
Vezme to po schodišti. Vyjde do patra a jde ke 217.
Otevře dveře a ujistí se, že uvnitř je jeden člověk. Pak přejde ke stolu se dvěma židlemi a na jednu odloží bundu, čepici, šálu a mikinu. Na stůl dá tašku. Vezme druhou židli a přesune ji dál od postele. Přejde k lůžku a z nočního stolku vezme lampičku. Na chvíli se zastaví a podívá se Patrikovi blíž do tváře. Taková obyčejná. Nevýrazná, ale hezká. Krátké černé vlasy.
Lampičku zastrčí do zásuvky a položí na stolek, tak aby osvětlovala jen určitou část pokoje a druhou vůbec. Z tašky na stole si vezme knížku a s ní si sedne na židli.
Čte si asi dvě hodiny, když si uvědomí, že musí zavolat rodičům, že nepřijde na večeři. Odloží knížku na stůl a vyjde ven z pokoje. Přejde k nejbližšímu automatu a vyťuká číslo.
„Halo? Mami? To jsem já. Promiň dneska to nejde. V nemocnici je pohotovost. Cože? Nevím o čem mluvíš. Nesnažím se vykroutit. Promiň já musím,“ zavěsí sluchátko zpátky a rozhodne se si ještě skočit na záchod.
Když se vrátí na pokoj uvidí Patrika jak stojí a prohlíží si jeho rozečtenou knížku, s jednou rukou a tou tlustou knihou to vypadá celkem komicky.
„Ahoj? Tak si se vzbudil,“ neví jak začít tohle se často nestává a když už tak je u toho doktor, v lepším případě rodina.
Patrik se na něj nechápavě podívá.
„Tohle je knížka od Teda Willliamse. Mám ho moc rád. Asi ho neznáš, ten autor není moc známý, ale je fakt skvělý. Lidi ho nečtou, protože jeho knihy jsou moc dlouhý a někdy tomu nerozumějí.“
„Válka Květin,“ ozve chraplavý hlas pacienta.
„Cože?“ řekne nechápavě.
„Je to pár let, co sem to četl. Válka květin, hlavní hrdina Theo Vilmos. Mám ještě rozečtenou Jinozemi, jenom Město Zlatého Stínu. Co tu dělám?“ změní Patrik rychle téma.
„Našli tě zmláceného a tak zavolali do nemocnice,“ to že to byl on sám a kde ho našel radši vynechá, a to znásilnění…
„Vy jste doktor? Nemáte plášť,“ podívá se Patrik nedůvěřivě.
„Ne, jsem zdravotní bratr, já…“
„Zdravotní bratr?“ říká Patrik a snaží se zadržet smích.
„Jo. Šíleně vtipný,“ řekne bez zájmu. Tohle už zažil tolikrát až ho to štvalo.
„Já… se omlou… omlouvám…ale… zdravotní bratr…“ dál to ze sebe nemůže vykoktat.
Ze dveří se ozve potlesk. „Zdá se že se ti podařilo rozesmát našeho pacienta.“
Patrik se konečně trochu uklidní.
„Jmenuji se Jack Collins. Jsem váš ošetřující lékař. A jako, ten váš ošetřující lékař, bych vám doporučoval vrátit se do postele.“
Patrik vrátí knihu majiteli a sedne si na postel.
„Mohl bych se ještě zeptat jaké je vaše jméno?“
„Patrik Valentine.“
Zdravotní bratr se trochu pousměje. „A mně se směješ za zdravotního bratra. Valentýne.“
„Ale…“ řekne Patrik trochu ublíženě.
„No jo vy dva. Smích je zdravý, ale nemá se to přehánět. Jako čokoláda,“ řekne a na chvíli se zamyslí *č.o.k.o.l.á.d.a. – doktor závislý na čokoládě*. Rychle to vyžene z hlavy.
„Tak Patriku můžeš nám říct koho máme kontaktovat?“ mile se usměje doktor.
„Nikoho,“ řekne trochu smutně Patrik.
„Nikoho nemám,“ doplní.
Dva zaměstnanci nemocnice Hopetrs se na sebe podívají.
„No, já už budu muset. Ty, se tady o to postarej,“ oznamuje na odchodu Jack.
Druhý za ním vyběhne na chodbu.
„Jak postarej? Měl sem ho hlídat jenom než se vzbudí.“
„Chceš ho nechat v tomhle stavu o samotě?“
„No já…fajn,“ naštvaně řekne zdravotní bratr a vrátí se za pacientem na pokoj.
„Kdy mě pustíte?“ zeptá se Patrik.
„A kam?“
„Ven?“
„Můžeš mi říct tvojí adresu?“
„---- Proč?“ zeptá se Patrik nechápavě.
„Jen tak. Hele, teď si musím odskočit asi jenom na hodinku. Tu knížku ti tady nechám, je to pokračování na Město Zlatého stínu, a zavolám ti sestřičku aby ti pomáhala otáčet stránky,“ říká při oblíkání. Tašku tady nechá.
„Hm,“ Patrik si vezme knížku a lehne si.
„Tak, čau.“
„Ahoj. Počkej. Jak se vlastně jmenuješ?“ Patrik si uvědomí že nezná jméno toho zdravotního bratra.
„Co? David. David Read. A jo, knihy miluju. Takže se opovaž smát Valentine.“
Patrik na poslední chvíli zadrží smích. Ví že ho ten David zachránil. Pamatuje si ho v tý uličce a pak v sanitce. Vysoký muž s ostrými rysy, o něco starší než on. Neví jestli mu děkovat nebo proklínat, že ho zachránil. Dobře si ale pamatuje, že on sám volal pomoc.
Snaží se otevřít knížku, a opravdu vypadá trochu komicky. Vyplázlí jazyk a tak soustředěný. David ho ještě chvíli pozoruje. Pak se rozhodne jít. Cestou narazí na Suzen, jedna ze sestřiček, a požádá jí aby se postarala o pacienta na 217. Ví že dneska má noční. Její dcera si dnes chtěla udělat hezký Valentýn, tak si radši vzala službu v nemocnici aby vyklidila pole.
Poděkuje jí a vyjde z nemocnice
Komentáře
Přehled komentářů
predtým to bolo mesiac v k´me, teraz prípad mŕtvej manželky... začínam si robiť starosti...
Ale stále dúfam, napokon - nádej umiera posledná (len aby milá Rei nezomrela skôr)...
wow
(Esarina, 5. 3. 2009 14:07)páni, kam ty na to chodíš <nevěřícně vrtí hlavou> ... Ale jet takovou rychlostí? bože, to by se jisto jistě vyflákli na prvním kamínku XD
...
(angie, 22. 2. 2009 15:41)tie mená sú úplne super, je to tak originálne, že proste klobúk dolu. čítajúci Read bude chvíľu mojou najobľúbenejšou postavou.... ak ho neprekoná Valentínko:)
Sem prostě hrozná
(Rei, 20. 2. 2009 12:15)Moc se omlouvám vím že sem slíbila povídky na sv. Valentýna a týden uběh a nic. Povídky jsem plánovala že dopíšu na poslední chvíli, ale něco se mi do toho vrtlo a já sem se teď tak trochu zasekla. Utčitě se sem pokusím v nejbližší době dát povídky co by se vám líbili. :3
...
(tess, 18. 2. 2009 23:03)přidávám se k akyře. povídka se mi moc líbí. doufám, že pokračování bude co nejdřív.
........
(akyra, 17. 2. 2009 20:39)jsem ráda že sem konečně můžu napsat komentář.je to skvělé nádherná povídka doufám že pokračování bude za chvíli
ako čas beží
(angie, 8. 3. 2009 18:43)