Rei Fumikaze

Yutaka vešel do třídy. Postavil se zády k tabuli a zhodnocoval svoje nové spolužáky. Jeden lůzr vedle druhého znělo mu v mysli. Nechápal, proč ho rodiče poslali sem, na veřejnou střední, místo na nějakou soukromou školu. „…student.“

Yutaka se probral z přemýšlení a uviděl několik dívek a i pár chlapců, kteří se hlásili. Zřejmě už učitel svůj velkolepý proslov  ukončil a přišlo kolo plných dotěrných otázek. „Yumi,“ vyzve učitel jednu ze studentek.

„Já... chtěla bych se zeptat… jestli má Yutaka-kun… dívku.“ Vykoktá ze sebe po chvíli.

„Ne,“ řekne Yutaka klidně. To jsem si mohl myslet, ale co. Možná že tady budu mít i svůj fanklub plný hezkejch holek, pche. A trochu se pousměje.

„No dobře. Další. Třeba ty Kiyo.“ „Co dělají tvoji rodiče.“ Kupodivu normální otázka, ale i tak…

„Oni jsou-“ přeruší ho, dost hlasité, otevření dveří. Podívá se a uvidí kluka asi stejně vysokého jako je on sám s černými vlasy které trčí všemi možnými směry.

„Daisuke! Už zase!“ Ozve se rázným hlasem učitel.

„No jo furt. Hlavně že sem tady ne?“ řekne ten kluk, Daisuke, lhostejně a ani si nevšimne nového spolužáka.

„Daisuke, kdybys… No nic. Tohle je nový student. Yutaka Hazayaki. Za trest se o něj postaráš a budeš za něj mít zodpovědnost. Rozumíš?“

Daisuke si teprve teď všimne Yutaki a přejede ho pohledem.

Stejně vysokej, vyžle s holčičím obličejem a dlouhejma světlejma vlasama. „A co proved?“ zeptá se s vážností v hlase.

To by mě taky zajímalo.

„Nic. A padej si sednout!“

Daisuke si de sednout.

„Yutako prosím posaď se,“ řekne učitel s mírnějším hlasem. Ten kývne a jde se posadit. Místo, které si vybral je vzadu v prostřední řadě.

            O obědové přestávce jde Yutaka za Daisukem. „Co chceš?“ Řekne nevrle Daisuke.

„Učitel říkal že mi to tady máš ukázat.“

„Co? Řekni si někomu jinýmu. Já na tebe nemám čas.“

„Učitel říkal že to máš být ty,“ řekne aniž by hnul brvou.

Ježiš co chce? „ Fajn co chceš vědět?“ vzdá to.

„Kde je školní kavárna.“

„Cože? Školní kavárna?“ Daisuke nevěří vlastním uším.On je to snad doopravdy zbohatlickej spratek. Pár kluků, kteří si ještě před chvílí povídali s Daisukem se rozesmějí na celé kolo. Za to on na něj kouká jak kdyby byl z Marsu.

„Promiň, ale nic takovýho tady nenajdeš. Leda bufík, ale tomu se kavárna fakt říkat nedá ani z daleka,“ a otočí se k němu zády a pustí se do živé diskuze s ostatními.

Yutaka na něj nevěřícně zírá. Cože? To jsou tu sto let za opicema? A vrátí se zpátky na místo, kde ho obklopí spousta jeho nových spolužáků, spíš spolužaček.

            Po konci vyučovacího dne si třídní učitel nechá k sobě zavolat Yutaku a Daisukeho.

„Yutako, všiml jsem si že si dost pozadu s učivem. Daisuke ti pomůže. Máte na to týden.“

„Ale-“

„Už jsem řekl. Když to uděláš smažu ti všechny tvoje pozdní příchody.“

Po chvilce odmlky Daisuke řekne:„A všechny rvačky.“

„Ale-“

„Buď to nebo nic.“

Teď se na chvíli odmlčí učitel. Yutaka přemýšlí jak má říct jestli by mu s učením neměl pomoct někdo s IQ větším než opice. Omylem to řekne nahlas a učitel se začne smát. „Tak fajn Daisuke vyhrál jsi. A Yutako nemusíš se bát, Daisukeho výsledky patří mezi nejlepší na škole. A to že se chová jako neandrtálec je zdejší záhada.“

„Pche.“ Daisuke se k nim otočí zády a jde, Yutaka za ním.

Po chvíli chůze narazí na partičku kluků.

„Zase si na špatným území Daisuke,“ ozve se kluk s kudrnatou hlavou.

„Tohle je území popelavých dcer a ty sem nesmíš!“

„Co? No tak říkal sem že se máte přejmenovat. Moje sestra má popelku ráda. Jak se jí mám pak podívat do očí, když zmlátím její oblíbenou pohádkovou postavu?“ řekne s úsměškem ve tváři.

On je zná?

„Jsme popelavý dcery ty kreténe!“ naštve se ten kudrnáč. Udělá gesto a všichni se vrhnou na Daisukeho.

„Drž se vzadu!“ stačí Daisuke ještě křiknout na Yutaku.

↓Po pár minutách klasického Bum a Prásk↓

Daisuke se oklepe. Schytal asi dvě nebo tři rány, ale ti druzí jsou dost hnusně zmlácený. Z kapsy vytáhne mobil a vyťuká pár číslic. „Haló, - nějaká adresa – jsou tady 4 kluci v bezvědomí,“ vypne mobil a podívá se na Yutaku. Schytal jednu ránu přímo do obličeje. „Říkal jsem aby ses držel vzadu, čemu si na tom nerozuměl?“

„Nemůžu za to, že po mě jeden z těch kluků najednou vystartoval!“

„No jo. No jo. Jdem než přijede sanitka.“

On jim přivolal sanitku

            „Tak Pojď!“

            Za deset minut dojdou ke školce.

„Musím se stavit pro sestru,“ řekne na vysvětlenou. Yutaka jenom kývne hlavou.

„Bráško!“ ozve se hned, jakmile vstoupí dovnitř.

„Moe-chan. Nevyrostla si zase o pár centimetrů za ten den?“

Úplně se změnil, teď spíš vypadá  jako někdo kdo by neublížil ani mouše, natož několika klukům říká si nevěřícně Yutaka.

„Bráško! Tak rychle přece nikdo neroste!“ řekne malá Moe jako by ho poučovala. „Místo toho mi řekni jestli si dneska zase viděl Popelku?“

„Jo. Dneska sem jí zase potkal. Zase tvrdě pracovala.“

„Páni to už brzo musí potkat svého prince.“

Cože? On…

„Bráško, kdo je ten hezkej kluk a co se mu stalo na obličeji?“ vyptává se malá holčička už cestou domů.

„To je můj nový spolužák …“ Sakra, jak se jmenuje?

„Jmenuji se Yutaka Hazayaki. A ta modřina. No.. omylem jsem se připletl popelce do uklízení a pak spadl.“ A usměje se okouzlujícím úsměvem. To mi bude dlužit.

To si vybere a k tomu, myslí tím že popelka jsem já? Nebo co….

„A proč de s náma domů?“

„Je trochu pozadu s učením tak mu budu pomáhat.“

„To sis vybral toho správného Yutaka-chan. Bráška je nejchytřejší ze všech lidí co znám. A to jich znám. I když občas plácne nějakou hloupost!“

Ta má prořízlou pusu.

„Jsme doma!“ zakřičí malá Moe.

„To je dobře, aspoň nám pomůžete najít Akira!“ozve se odněkud z domu.

„Cože? Už se zase schovává?“ Moe si sundá boty a jde za hlasem. Daisuke si boty taky sundal, ale šel do jiné místnosti. Yutaka stojí v chodbě a zhodnocuje situaci.

Je v nějaký psí boudě, kde se zřejmě ztratil nějakej domácí mazlíček jménem Akira.

„Mám ho!“ řekne Daisuke a vyjde z místnosti, kam před chvílí vešel, s nějakým batoletem v ruce.

„Dai-chan. Kde pak byl?“

„V mí posteli. Už zase.“

Žena, které patřil ten hlas, si to malé vezme do náruče. „Spí,“ řekne žena okolo 35 s dlouhými hnědými vlasy staženými do culíku. Mezitím přiběhnou další členi domácnosti. A že jich je.

Je to tady jak ve sběrně.

„ Akiro, už si zase usnul Daisukemu v posteli,“ řekne ta žena káravě a zároveň přejde po schodišti nahoru.

„Brácho, kdo je to?“ ozve se jeden z nových příchozích.

„To je bráškův novej spolužák, Yutaka-chan,“ oznámí Moe.

„Právě přestoupil a je trochu pozadu tak mu to pomůžu dohnat,“ vysvětlí Daisuke.

Moe přejde k Yutakovi a zatahá ho za rukáv. „Řeknu ti, kdo je kdo,“ začne Moe.

„Tohle je Moriko-chan. Znamená to lesní dítě. Její 12,“ a ukáže na holku s krátkýma hnědýma vlasama, trčícíma podobně jako Daisukemu, které jdou vidět lumpárny z očí. „Čau,“ řekne Moriko jednoduše a lehce kývne hlavou.

„A tohle je Morio-chan. To znamená lesní kluk. On a Moriko-chan jsou dvojčata. I když jsou absolutně jiní.“ Teď ho lehkou úklonou zdraví kluk, s vlasama asi stejně dlouhejma jako jeho sestra až na to že mu netrčí.

„A ten malý byl Akira-chan. Akira-chan se vždycky odplazí do bráškovy postele a usne tam, zatímco my ho tady všude hledáme.“

„Já jsem Naomi Hawari. Matka těhle roštáků. Takže ty si Daisukeho kamarád?“ optá se ta žena co odnesla Akira někam nahoru.

„Ne!“ ozve se dvojhlasně.

„No, když to říkáte,“ usměje se na ně matka pěti dětí.

„Jdem se učit ke mně do pokoje. Takže bych byl rád kdybyste nás nerušili!“ podívá se Daisuke na všechny a nejdýl na svojí matku. Ta se nejistě usměje „J..jistě“

Daisuke přejde do svého pokoje a Yutaka jde za chvíli za ním. Rozhlédne se po jeho pokoji.

„Tohle je sranda že jo?“

„A co přesně, že mám kupu sourozenců nebo že můj pokoj je velký, podle tvého měřítka, jako kumbál na košťata?“ řekne Daisuke sarkasticky. „Hele já taky nejsem nadšenej, že svůj čas musím trávit s tebou, ale prosím neurážej moji rodinu nebo způsob jak žiju.“

Yutaka na něj nevěřícně kouká. „Hm… promiň,“  a jde si sednout vedle Daisukeho.

Za pět minut vejde do pokoje Moriko, sedne si vedle Daisukeho a dá mu sešit.

„Co takhle “Nepomohl by si mi můj milovaný, starší bratře?“ nebo i obyčejné prosím by stačilo,“ říká a vrací jí sešit.

„Děkuji můj milovaný starší bratře,“ dosti nepřesvědčivým hlasem řekne Moriko a jakmile zavře dveře tak vejde Naomi s čajem na podnose.

„Mami?“

„Ano Dai-chan?“

„My se učíme“

„Já vím, ale přece nenecháme našeho hosta o žízni, co by si o nás pomyslel,“ a sedne si tam, kde před chvílí seděla Moriko.

„Potřebuješ ještě něco?“

„Ne. Ty snad ano?“

„Ne,“ a vrátí se k učení.Rozčilovat se nemá cenu – si říká Daisuke v duchu.

„Yutaka-kun, vy jste se teď přistěhovali, že?“ zeptá s úsměvem na tváři Naomi.

„Ano.“ Mám takový divný pocit

„A odkud?“ pokračuje žena v absolutně nevinném výslechu.

„Z Tokia.“

„Opravdu? To pro tebe musí být velká změna.“

„To ano.“

„A co pak dělají tvoji rodiče?“

„Tak a dost,“ Daisuke vstane, vezme matku za ruku a vyvede ji z pokoje.

„Co? Dai-chan?“ než se žena stačí vzpamatovat stojí venku a Daisuke zamyká dveře od pokoje.

„Promiň.“

„Ne, to nic.“

„Dai-chan pust mě tam. Dai-chan!“ prosí matka syna a při tom se plazí po dveřích.

Mezitím se Yutaka sklátí k zemi a snaží se zadržet smích.

„Hlavně že se ty bavíš.“

„Já... promiň,“ ale smát nepřestává.

„Měli bychom se vrátit k učení.“

„Jo.“

„Fajn. Takže to už chápeš?“

„Jo. Díky.“

„Ne, to nic – sakra je už deset.“

„Tolik? Můžu si od vás zavolat?“

„Jo. Jasně,“ řekne Daisuke a přitom vytahuje z kapsy mobil.

„Díky… Sebastiáne? Ano…“ podává mobil Daisukemu „můžeš mu nadiktovat adresu?“

„Jo,“ vezme mobil a nadiktuje adresu, vrátí ho Yutakovi, ten jen řekne Ano a vrací mu mobil zpátky.

„Bude tady za půl hodiny. Můžu si mezitím odskočit na toaletu?“

„Jasně. Zavedu tě tam.“

Daisuke vyvede Yutaku do prvního patra, první dveře vlevo a sám jde do dveří napravo.

„Morio, kde je Moriko?“ zeptá se Daisuke mladšího bratra.

„Nevím,“ a čte si dál knihu na svojí posteli.

„Jsi její bratr, jste dvojčata. Měl bys vědět kam chodí.“

„Jsme dvojvaječná dvojčata a ty si taky její bratr.“

„Proč jí nepomáháš s úkoly?“

„Neptá se.“

„Chodíte do stejný třídy a ty máš nejlepší výsledky na škole.“

„Asi tráví čas radši s tebou.“

Daisuke se na chvíli zamyslí. „Chtěl bys mít pokoj s Akirou?“

Morio teprve teď zvedne hlavu od čtení. „Dokázal bys naše ukecat?“

„Kdyby si chtěl.“

„Jo, chci,“ a vrátí se zpět ke čtení. Daisuke se vrátí před pokoj zrovna ve chvíli, kdy vyjde Yutaka z toalety.

„Máš hlad?“

„Trochu, ale za chvíli si pro mě přijedou takže…“

„To je dobrý. Máma by mě asi zabila, kdybych tě odsud pustil hladového.“ Vrací se zpátky do přízemí a jdou někam vedle Daisukeho pokoje. Octnou se v kuchyňce.

„Co si dáš?“ řekne Daisuke už s hlavou v ledničce.

„To je jedno,“ Yutaka se klidně usadí u jídelního stolu.

„Když je to jedno, tak je to jedno,“ pronese moudře Daisuke a začne něco připravovat.

„Tady to je,“ a dává před Yutaku pár narychlo udělaných sendvičů.

„Královská večeře to není, ale taky ujde,“ pronáší Daisuke a přitom uklízí v kuchyni.

„Díky.“ To je poprvé, co mi někdo udělal něco sám. Přemýšlí Yutaka, ale ihned se do toho pustí.

„Hej… nemusíš to zas tak hltat. Je nás tady hodně, ale jídlo od pusy nebereme.“

„Co? Ne… Já jenom… to je asi poprvé co jím něco ručně dělané.“

Znamená to… Co to vlastně znamená? „Co to blábolíš? Tví rodiče ti nikdy nic neudělaly k jídlu?“

„Ne. Jídla mi připravovali vždy ti nejlepší kucha-Promiň, to tě asi nezajímá. Já jen… s tebou se mi tak nějak líp povídá.“ Co to říkám?

„To nic. Ale v porovnání s těmi co ti připravují jídlo normálně to asi nestojí za nic,“ a Daisuke předstírá že se nic nestalo, ale v hlavě mu to utkvělo.

„Ne je to skvělé.“

Z ničeho nic se do místnosti přihrne muž asi okolo čtyřicítky v obleku, stejně vypadající jako Daisuke s řevem.

„Daisuke cos proved!!?“

„Ještě nic. Proč?“ ozve se s hlasem drzého spratka Daisuke.

„Před dům právě přijela velká limuzína. Tak, pro koho si ten pohřebák přijel?“

„Pohřebák? To bude asi můj odvoz,“ oznámí Yutaka, kterého si teprv teď ten muž všimne.

To bude jeho otec jsou si podobní a k tomu ten příchod…

„Promiňte mi to nedorozumění. Jmenuji se Yutaka Hazayaki, jsem Daisukeho nový spolužák a on mi jenom pomáhal dohnat učivo. Už radši půjdu. Ještě jednou děkuji Daisuke za pomoc a pohoštění. Nashledanou pane Hawari,“ ukloní se a jde ke dveřím.

„Proč si takhle slušné přátele nevedeš domů častěji?“ říká nevěřícně Daisukeho otec.

„Protože bys z toho byl nadšený a takovou radost bych ti neudělal,“ a odchází za Yutakou.

„Jak víš, že je to můj otec?“

„ Jste si docela podobní a ten příchod mi někoho připomněl,“ říká už ve dveřích.

„Koho?“ ptá se hloupě i když trochu tuší.

„Jednoho mého spolužáka. Takový školní neandrtálec. Myslím že ho znáš.“

„Aha ten. No to všechno vysvětluje. Tak zítra,“ a zavírá za ním dveře od auta.

„Zítra,“ říká Yutaka do otevřeného okna.

„Pane vůbec jste se neozval. Doma jsme měli o vás strach,“ rozmlouvá řidič limuzíny s Yutakou.

„Ano, za to se omlouvám. Úplně jsem ztratil pojem o čase. V mé nové škole jsou trochu napřed, tak mi jeden z mích nových spolužáků pomáhal,“ říká nepřítomně.

„Jestli potřebujete pomoc s učivem můžeme vám sehnat nějakého odborníka.“

„Ne, to je v pořádku. Jsou rodiče už doma?“

„Ne. Stále čekáme kdy nám zavolají.“

„Sebastiáne.“

„Ano můj pane?“

„Ne… to nic.“